FK Vodňany • Zajímavosti vodňanského fotbalu

Táta své syny trénoval a také si s nimi zahrál

Fotbalista Miroslav Vokatý se na hřišti potkal se syny Michalem a Tomášem. S nejmladším Vašíkem už se mu to prý nepovede. I když…
 
FK Vodňany, to je klub, ve kterém fotbalově vyrostli Miroslav Vokatý (1965) a také jeho synové Michal (1987) a Tomáš (1991). A v přípravce už se za balonem honí také nejmladší Vašík (2008). Otec Miroslav vedl své syny jako trenér a zahrál si s nimi i v mistrovských zápasech. Nyní se jako trenér věnuje nejmladšímu Vašíkovi. Michal a Tomáš jsou členy základní sestavy A-mužstva Vodňan v I. A třídě.

Miroslav Vokatý

Pověsil jste už kopačky definitivně na hřebík a věnujete se jen trenéřině? Nebo jsou neustále 
v pohotovosti?
Loni jsem ještě aktivně hrál za Chelčice, kde je pěkný areál a fajn parta kvalitních fotbalistů spíše mé generace, se kterými jsem hrával, proto si zde rád ještě zahraji. A pokud mi to zdraví dovolí, tak bych v tom chtěl ještě nějaký čas pokračovat. Mám vás spojeného se dvěma kluby – s Vodňany a Chelčicemi, kde jste hrál, a pokud si dobře vzpomínám, i trénoval.

Působil jste i někde jinde?
S trénováním máte pravdu. Jako trenér jsem zatím působil jen ve Vodňanech 
a Chelčicích. Jako hráč jsem měl bohatší kariéru. Kromě Vodňan, kde jsem hrál nejdéle, jsem oblékal dres Protivína, divizního Písku, na vojně jsem hrál krajský přebor za VTJ Rokycany 
a vyzkoušel jsem si i hřiště 
v Německu, kde jsem nastupoval za FC Sturm Hauzenberg v Bezirksoberlize.

Na které období své aktivní kariéry nejraději vzpomínáte?
Dá se říct, že z každého období vám utkví některé vzpomínky. Rád vzpomínám na zápasy z dřívější doby, kdy na derby nebo na pohárové zápasy například se Slavií Praha či Dynamem České Budějovice chodila více jak tisícovka fanoušků. A když přijela Sparta k přátelskému utkání, tak se na vodňanský stadion vešlo přes tři tisíce lidí, kteří vytvořili krásnou atmosféru. Byla paráda 
v tomto kotli hrát. Něco obdobného jsem zažil ještě 
v Německu. Je škoda, že dnes i ve vyšších soutěžích toto chybí. Také jsem rád, že jsem si mohl zahrát třeba proti Ivanu Haškovi nebo na vojně proti Tomáši Skuhravému. Čeho si cením nejvíc? Asi toho, že jsem si udržel poměrně do pozdního věku určitou výkonnost, která mi umožňovala hrát divizi, nebo alespoň krajský přebor.

Jak jste se k fotbalu dostal?
S fotbalem jsem začal jako žáček ve Vodňanech, kam mě přivedl můj otec. Ten vždy podotýká, že hrál rychlé křídlo. Tady jsem prošel mládeží a propracoval se do A-týmu; ten hrál divizi a prakticky do svých čtyřiceti jsem hrál minimálně krajský přebor.

Chtěl jste po skončení hráčské kariéry trénovat? Věděl jste, že tímto chcete u fotbalu zůstat, nebo to vyplynulo?
Spíše to vyplynulo ze situace. Ještě jako aktivní hráč jsem začal trénovat mládežnické týmy všech věkových kategorií, a když přišla nabídka z mužské kategorie, akceptoval jsem ji. Nejprve jsem trénoval v Chelčicích
 a poté ve Vodňanech.

Hrála v trénování roli čistě láska k fotbalu, nebo i to, že máte nyní už dva dospělé syny – kteří oba hrají fotbal – a chtěl jste se jim věnovat? Fotbal mám rád, a to, že jsem mohl trénovat i svoje syny, mě do určité míry také ovlivnilo. Ale nemá to pouze výhody, což by vám potvrdili i kluci.

Momentálně se věnujete vašemu třetímu, nejmladšímu synovi ve vodňanské přípravce. Dá se porovnat, jak si vede on a jak Tomáš a Michal v jeho věku předtím?
Zatím si myslím, že ne. Jsem rád, že Vašíka fotbal baví a kluky bere jako vzory. Se svými syny jste se potkal párkrát i na hřišti.

Jaké to bylo, jak jste to prožívali?
Pro mě to byly příjemné zážitky, není obvyklé si zahrát se synem mistrovské utkání. A když jsou ještě dva, je to o to příjemnější.

Jak oba hodnotíte fotbalově?
Určitě je každý jiný. Máte pravdu. Tomáše to více táhne k bráně soupeře – jak do zakončení, tak do vytváření finálních přihrávek. Je rychlý, silný v osobních soubojích a je to univerzální hráč použitelný na všechny posty. Michal nejraději hraje v obraně. Je výborný hlavičkář, na obránce je dobře technicky vybavený a ve hře jeden na jednoho se těžko překonává. Oba jsou podle mě inteligentní fotbalisté, což je na hřišti vidět.

Měl jste je pod sebou i jako trenér. Jaký jste na ně byl? Měli to těžší? Nedovolili si třeba oni víc k vám? A nebylo někdy doma „dusno" kvůli fotbalu? Snažil jsem se to eliminovat a chovat se pouze jako trenér. Někdy se mi to však nedařilo a byl jsem na ně přísnější. Ale v chování k sobě jak z mé, tak z jejich strany problém nebyl.

Chtěl byste znovu usednout 
na lavičku mužského týmu, nebo jste plně spokojený v přípravce a vzal byste opravdu buď jen srdeční záležitost, nebo tým hrající vyšší soutěž?
Dnes jsem v přípravce spokojený, protože jsem si chtěl od mužského fotbalu na nějaký čas odpočinout. Ale v budoucnu, pokud přijde dobrá nabídka, se trénování mužů bránit nebudu.
Se dvěma syny jste si už zahrál, co s tím třetím? Neslíbil jste mu, že i s ním se jednou jako spoluhráč potkáte na hřišti?
To by bylo jistě zajímavé… To si myslím, že se mi asi nepovede. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy…

Michal Vokatý a Tomáš Vokatý

Přivedl vás k fotbalu táta, nebo jste ho chtěli hrát sami právě proto, že jste viděli hrát jeho?
M: Moje první vzpomínky na fotbal jsou, jak chodíme trénovat s tátou na hřiště 
v okolí Vodňan. Myslím, že jsem ho viděl hrát až později. K fotbalu mě spíše přivedlo trénování a hraní s tátou.
T: Abych řekl pravdu, tak si to moc nepamatuji. Táta 
z nás určitě fotbalisty chtěl mít a myslím, že se mu to povedlo. Brával nás na plácky, které připomínaly kus hřiště, kde nám s bráchou vštěpoval fotbalové dovednosti. Já to
 v tu dobu neměl rád, protože mi míč dost překážel a pořád jsem se vztekal, že to, co po mně táta chce, nejde zvládnout. Takže v tu dobu nevím, jestli mě fotbal vůbec bavil. Ale jsem rád, že jsem u něj zůstal.

Měli jste nějaký fotbalový sen 
a podařilo se vám ho naplnit? Případně, může se tak stále ještě stát?
M: Samozřejmě, že jsem měl sny. Ale ty se postupem času měnily. Na začátku jsem chtěl hrát s těmi nejlepšími hráči té doby. V dorostu jsem si říkal, že by nebylo špatné si fotbalem vydělávat. No 
a teď bych byl rád, kdyby mi drželo zdraví a mohl hrát alespoň tak dlouho jako táta.
T: Mé fotbalové začátky byly celkem těžké. Jak jsem už říkal, míč mi překážel, ale rád jsem běhal a líbilo se mi, že patřím do týmu. Fotbalový sen jsem neměl, hrál jsem pro radost. Až když jsem byl starší a ve fotbale se mi dařilo, tak určité představy byly, že bych to mohl někam dotáhnout. Hlavně když jsem přestoupil v žácích do českobudějovického Dynama. Můžu se pochlubit tím, že jsem dal gól oběma pražským „S". Dokonce jsem zaujal 
i Pavla Kuku, kterému jsem se líbil v utkání se Slavií a po zápase si se mnou popovídal.

Vedl vás táta po fotbalové stránce, nebo jste měli jiné trenéry a on spíše jen poradil?
M: Moc dalších trenérů nebylo. V žácích a dorostu mě nikdo jiný v podstatě netrénoval. Táta se ze mě snažil udělat útočníka, jako byl on, ale já moc rád v útoku nehrál. Také teď hraju převážně v obraně. Tak si myslím, že to se mu moc nepovedlo.
T: Tátu jsem měl za trenéra až v mužích ve vodňanském áčku. Předtím jsem působil pod mnoha trenéry. Táta mě ale vždy sledoval a jezdil se na mé zápasy koukat, když měl čas. Pozoroval, jaké chyby dělám a v čem jsem naopak dobrý. Když byla volná chvilka, tak jsme zkoušeli tréninkem chyby odstranit, což byl vážně někdy „opruz". Takto odstraňujeme chyby dodnes.

Jak probíhalo vaše vyrůstání 
s fotbalem – byly mezi vámi bratrské rvačky, hecování?
M: Rvačky a hecování byly, ale asi ne víc, než je obvyklé u bratrů. Brácha je mladší o čtyři roky a v žácích a dorostu je znát každý rok. 
S Tomášem jsem začal hrát pořádně až v mužích, to už bylo hecování minimální.
T: Vyrůstání s fotbalem bylo fajn. Miluju pohyb a fotbal mě také bavil (když mi to šlo). S bráchou jsme moc rivalové nebyli, spíše jsme si pomáhali a hlavně já jsem od něj okoukával, jak dělá různé fintičky. Jinak s Michalem jsme spolu moc nehráli. Někdy jsem sice nastoupil na zápas se staršími kluky, ale až nedávno jsem s ním začal hrát v jednom týmu a začaly 
i určité narážky. Například to, že neumím padat, když mě soupeř sestřelí.

Jaké bylo zahrát si s tátou společně najednou v jednom týmu 
v zápase? A jaký byl jako trenér, zvlášť třeba na vás jako na syny? Měli jste to těžší, jak to občas bývá?
M: Jo, to bylo dobré. Pokaždé, co táta nastoupil, byl znát a úroveň hry stoupla. Ale je pravda, že tolikrát jsme spolu nehráli.
T: Společně jsme hráli jen pár zápasů. Byl hrajícím trenérem a tak někdy naskočil do zápasu. Bylo to zvláštní, 
v dobrém slova smyslu. Já beru tátu jako pana fotbalistu. Když jsme třeba na tréninku hráli mezi sebou fotbálek a táta hrál, tak dokázal sám projít celé hřiště a vyškolit přitom housličkami tři hráče a s přehledem vsítit gól. Je to taková hračička… Čím déle hraju fotbal, tím více se mu v tomhle podobám 
a jsem za to rád. A k tomu, jaký byl táta trenér, bych řekl, že fotbalu opravdu rozumí a jsem za jeho postřehy 
a předané zkušenosti rád.

Oba působíte v týmu Vodňan, momentálně v I. A třídě. Je reálné, že v blízké době se Vodňany vrátí do krajského přeboru, který předtím pravidelně hrály?
M: Postup je vždy těžký, ale možné je vše. Rozhodně máme tým, který se krajským klubům vyrovná, takže to nereálné není.
T: Samozřejmě, že cíl je postoupit. Mně osobně se nelíbí hrát pouze I. A třídu. Jsme ale mladý tým, možná bude trvat déle, než se postupu dočkáme. Ale věřím, že to nebude dlouho trvat. A třeba právě já s bráchou budeme tahouny týmu a Vodňany do kraje opět dostaneme.

Jaké máte oba nyní ambice?
M: Pro mě je to jednoduché – hrát, dokud mi to dovolí zdraví. Aby mi neklesala forma. A rozhodně by se mi líbil zmiňovaný postup do kraje.
T: Mé ambice se nedávno změnily, protože jsem již měsíc zaměstnán. Na fotbal už nemám tedy tolik času. I tak si však myslím, že mám na to, abych hrál vyšší soutěže. Po fotbalové stránce jsem na tom dobře, i díky tátovi. Takže bych se určitě nebránil možnému přestupu třeba do Realu Madrid nebo do jiného kvalitního mužstva.(smích)

zdroj Strakonický deník
Autor: Miloš Vrátný